Afterschool activities, něco co by se na našich školách hledalo jen těžko jsou v Americe běžnou součástí školy. Sporty, kluby, divadelní představení, school band, všechno se odehrává na pozemcích školy a Američani to berou strašně vážně a na všem co dělají si dávají hodně záležet.
Já jsem se stala součástí Cross Country teamu, tedy běhu na dlouhou trať a musim říct, že to bylo to nejlepší co jsem mohla udělat. Doteď je to taky jedna jediná věc tady v Americe, po který se mi stýská už teď a o který vim, že budu vždycky šťastná, že jsem mohla zažít.
Nejen v cross country, ale i ve většině ostatních aktivit, jsou tréninky každý den a to i o vánočních, velikonočních a dalších prázdninách, na státní svátky, prostě pořád. Snad jen o letních prázdninách nejsou sešlosti každý den, ale jen párkrát do týdne. Pamatuju si, když jsem v létě kolem školy projížděla v 7 ráno a bylo tam tolik lidí, že to vypadalo jako normální školní den. Kolik z nás by bylo v Čechách ochotných chodit o prázdninách dobrovolně do školy, i když ne kvůli učení? To je asi jeden z důvodů, proč se u nás tohle nikdy nemohlo zavýst. Všichni by se na to vykašlali. Tady je to opravdu přísný. Jakmile se stanete součástí nečeho takovýho, nezbyde vám nic jinýho, než na všechny schůzky a tréninky chodit, jinak je to velký problém. Dokonce i holky od nás z týmu co byly zraněný, s náma jezdili na závody, i přesto, že běhat nemohly. Několik hodin tam jen stáli a povzbuzovaly nás.
Já jsem to právě kvůli tomu milovala, protože jsem s běhánim za školní tým začala hned se začátkem školy a tim pádem se připravila o dlouhý, prázdný dny sama doma. Navíc jsem ve škole nikoho neznala a nebýt Cross country, tak bych se nedivila, kdybych nikoho neznala ani teď:-) Každý den tréninky a každý čtvrtek po tréninku společná týmová večeře - Pasta Party. V týmu byla naprosto perfektní přátelská atmosféra, holek nás tam bylo asi 26. Každý den trénink od 2.30 do 4.45 a v sobotu závody, do kterých jsem se naprosto zamilovala. Se školním autobusem jsme museli několikrát vyjíždět už v 5 ráno, abychom se dostali na závod včas a v 5 odpoledne se zase vraceli domů. Musim říct, že za cross country sezónu jsem byla pořád unavená, chodila spát v devět a pořád jsem měla hlad:-D ale bylo to naprosto úžasný. Naši trenéři jsou jedni z nejmilejších lidí co jsem kdy potkala a hrozně moc mi pomáhali i pomáhají:-)
Školní rok je tady rozdělený na tři sezóny:
Fall season: Cross country, Volleyball girls, Golf, Tennis girls, Soccer, American Football, Chearleading
Winter season: Basketball, Wrestling, Swimming, Chearleading, Dance Team
Spring season: Baseball, Track and Field, Softball, Tennis boys, Volleyball boys
Nabídka sportů se tedy liší školama. Takhle to je na mojí škole Pickerington High School North (http://www.pickerington.k12.oh.us/school_home.aspx?schoolID=2)
Já se chystám dělat na jaře Track and Field, ale nejsem si ještě jistá, protože se teď zase snažim dostat se do High School Musical. Další věc, co se jen tak u nás nenajde. Studenti normálně secvičí pod vedenim učetelů a choreografů muzikál. Neuvěřitelný, taky je to prý pěkně náročný. Zkoušky jsou taky každý den, i víkendy. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne, ale kvůli svýmu přízvuku si nedávám moc velký šance:-)
čtvrtek 15. ledna 2009
pátek 2. ledna 2009
Jak to chodí ve škole část II.
Tak už jsme dorazili do školy školní autobusem a začíná škola...u nás v Pickerington North v 7.22. Školní systém je tady hodně odlišný od toho našeho, studenti si nemohou vybírat střední školy podle sebe, všechny školy jsou tady stejný, co se předmětů týče, a tak se do školy děti rozřazujou podle místa bydliště. Někdy mi až bere dech, kolik lidí školního věku třeba v takový malý vesnici, jako je Pickerington žije, protože tady máme dvě High School a obě mají kolem 1700 studentů, tzn. že v Pickeringtonu je kolem 4000 lidí chodících na střední a to nemluvim o ostatních školách.
Nejdřív je Kinder garten (školka), kam mimochodem taky sváží děti školní autobus,
potom se jde na Elementary school (něco jako náš první stupeň),
pak opět děti mění budovu a jdou na Middle school (což je jen 5. a 6. třída),
ještě jednou mění budouvu pokračováním na Junior High School (7. a 8. třída)
no a pak konečně nastupuje High School, tedy střední škola (9-12)
mají tedy celkem o jeden rok míň školy než máme.
prváci se tady označují Freshmen, druháci sophomores, třeťáci juniors a maturanti seniors, tohle označování se užívá i na vysokých školách.
Ještě před začátkem školního roku, který na mý škole začínal 21. srpna, jsem musela jít do školy zařídit si rozvrh. Musela jsem mít American History, English, Economics a Math, protože jsem senior a budu muset dělat OGT (Ohio Graduation Test), bez kterýho nelze maturovat. Škola tedy začíná v 7.22 a končí ve 2.10 odpoledne. A to vždycky! Je to celkem devět vyučovacích hodin, které trvají oproti nám jen 40 minut a mezi hodinama je pětiminutová přestávka. Každý musí mít minimálně šest předmětů a zbylý čas může doplnit buď study hall, nebo commons, což jsou hodiny určený k dělání úkolů, nebo v cafeterii k povídání a nebo jezení. Já jsem si teda mohla vybrat ještě dalších pět předmětů, ale zrovna jsem se nějak nehrnula do učení. Vzala jsem si němčinu, protože přeci jen znám se a celý rok bych se na ní ani nepodívala, a taky Theater, tedy divadlo, o kterym jsem si myslela, že by mohla být zábava, ale nakonec se většinou nic moc neděje...no a tři hodiny jsem si nechala volný. 3. hodinu vždycky trávim v knihovně, která je opravdu moc pěkná a vybavená a 4. a 7. jsem jen v jídelně s kamarádama.
Já jsem si přece jenom nemusela tolik předmětů brát, protože mi uznali co už jsem měla v Čechách a protože třeba fyziku, biologii a chemii tady mají jen jeden rok, což jsem měla v devátý třídě, nemusela jsem se o tyhle předměty vůbec starat, devítka je pro ně už část střední. NAŠTĚSTÍ!
No a to je všechno, jen lítám z jedný hodiny na druhou, žádný předmět nemám se stejnýma lidma a ani lidi ve třídě moc poznat nejde...v hodině se skoro vůbec nemluví a už vůbec neznají opisování, přeci jenom kdy by se to dalo opsat? Už jsem se zmínila, že škola má přes 1700 studentů, takže je opravdu obrovská a když mám jeden předmět na jedný straně budovy a další na druhý straně, většinou mám co dělat abych to stihla, být tam do těch pěti minut...pozdní příchody se tady opravdu řeší, ne jako u nás, je to tady velký problém...a protože máme zakázano mít ve škole batohy a všechny učebnice a pomůcky musíme tahat v rukách, někdy se pěkně proneseme, protože si mezi hodinama ani nestihneme dojít do skříňky:-)
Tak už zase končim, musim psát tyhle úvody, před tim než začnu psát přesně co všechno tady vlastně dělám, protože jinak by bylo hodně věcí těžko pochopitelných:-)
Nejdřív je Kinder garten (školka), kam mimochodem taky sváží děti školní autobus,
potom se jde na Elementary school (něco jako náš první stupeň),
pak opět děti mění budovu a jdou na Middle school (což je jen 5. a 6. třída),
ještě jednou mění budouvu pokračováním na Junior High School (7. a 8. třída)
no a pak konečně nastupuje High School, tedy střední škola (9-12)
mají tedy celkem o jeden rok míň školy než máme.
prváci se tady označují Freshmen, druháci sophomores, třeťáci juniors a maturanti seniors, tohle označování se užívá i na vysokých školách.
Ještě před začátkem školního roku, který na mý škole začínal 21. srpna, jsem musela jít do školy zařídit si rozvrh. Musela jsem mít American History, English, Economics a Math, protože jsem senior a budu muset dělat OGT (Ohio Graduation Test), bez kterýho nelze maturovat. Škola tedy začíná v 7.22 a končí ve 2.10 odpoledne. A to vždycky! Je to celkem devět vyučovacích hodin, které trvají oproti nám jen 40 minut a mezi hodinama je pětiminutová přestávka. Každý musí mít minimálně šest předmětů a zbylý čas může doplnit buď study hall, nebo commons, což jsou hodiny určený k dělání úkolů, nebo v cafeterii k povídání a nebo jezení. Já jsem si teda mohla vybrat ještě dalších pět předmětů, ale zrovna jsem se nějak nehrnula do učení. Vzala jsem si němčinu, protože přeci jen znám se a celý rok bych se na ní ani nepodívala, a taky Theater, tedy divadlo, o kterym jsem si myslela, že by mohla být zábava, ale nakonec se většinou nic moc neděje...no a tři hodiny jsem si nechala volný. 3. hodinu vždycky trávim v knihovně, která je opravdu moc pěkná a vybavená a 4. a 7. jsem jen v jídelně s kamarádama.
Já jsem si přece jenom nemusela tolik předmětů brát, protože mi uznali co už jsem měla v Čechách a protože třeba fyziku, biologii a chemii tady mají jen jeden rok, což jsem měla v devátý třídě, nemusela jsem se o tyhle předměty vůbec starat, devítka je pro ně už část střední. NAŠTĚSTÍ!
No a to je všechno, jen lítám z jedný hodiny na druhou, žádný předmět nemám se stejnýma lidma a ani lidi ve třídě moc poznat nejde...v hodině se skoro vůbec nemluví a už vůbec neznají opisování, přeci jenom kdy by se to dalo opsat? Už jsem se zmínila, že škola má přes 1700 studentů, takže je opravdu obrovská a když mám jeden předmět na jedný straně budovy a další na druhý straně, většinou mám co dělat abych to stihla, být tam do těch pěti minut...pozdní příchody se tady opravdu řeší, ne jako u nás, je to tady velký problém...a protože máme zakázano mít ve škole batohy a všechny učebnice a pomůcky musíme tahat v rukách, někdy se pěkně proneseme, protože si mezi hodinama ani nestihneme dojít do skříňky:-)
Tak už zase končim, musim psát tyhle úvody, před tim než začnu psát přesně co všechno tady vlastně dělám, protože jinak by bylo hodně věcí těžko pochopitelných:-)
středa 17. prosince 2008
Jak to chodí ve škole část I.
Už jsem v tom sice trošku zaběhlá, ale školní systém je tady docela odlišný od toho našeho, tak to chci nějak shrnout a zrekapitulovat. Rozdělim to do několika článků, aby to nebylo tolik čtení a taky tolik psaní najednou:-)
Část první - SCHOOL BUS
První rozdíl začíná už ráno, kdy jediná šance se dostat do školy je autem, nebo školním autobusem. První tři a půl měsíce jsem zažívala tu druhou variantu, tedy žlutý autobus s velkým nápisem School bus, jaký jsem znala jen z filmů. Nikdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to jako svážení vězňů na veřejně prospěšné práce. No opravdu, v 6.43 měl autobus přijet na zastávku, která byla těsně u mého domu. Vždycky, ale jezdil v 6.38 a když vám ujede školní autobus, neni už žádná šance se do školy dostat. Jenom najít někoho, kdo vás tam odveze, protože něco víc jak jeden autobus prostě nejezdí.
Dvakrát se mi to bohužel stalo. Musela jsem se vrátit domů a vzbudit svojí host-mom, která v tu dobu ještě spala. Nadšená z toho, že se teď musí do deseti minut oblíknout, vyčistit si zuby a ještě si připravit věci do práce, teda opravdu nebyla. A to jsem jednou byla u toho, když jeden kluk přijel až na třetí hodinu s tim, že mu autobus taky ujel, ale protože jeho rodiče jezdí do práce naopak dřív, museli se vracet domů z Columbusu, znova si vytrpět tu velkou ranní zácpu, aby ho mohli hodit do školy a pak se zase probíjet zpátky do města.
Možná to zní jako skvělá věc, jak se ulejt ze školy, ale tady to bohužel vůbec nefunguje, tak jak u nás. Omluvenky tu neexistujou. Nikam se nepíšou a to proto, že jakkýkoliv omluvení ze školy musí vždycky omlouvat rodiče telefonicky a to ještě ráno, předtim než škola začne. A to nejen, když je to dlouhodobá absence, ale i když se jedná o několikaminutový zpoždění. Jde totiž o to, že docházka se tady kontroluje hlavně první hodinu tak, že se zkontroluje kdo chybí, vyplní se speciální papír a ten někdo odnese (nebo moje učitelka na divadlo to posílá e-mailem) do Attendance office, což je kancelář zřízená jenom pro kontrolování docházky. Když na tom papíře jste jako, že chybíte a vaši rodiče to ráno nevolali do školy, máte automaticky neomluvenou hodinu, i kdyby vás někdo tisíckrát omlouval potom. A to i v případě, že zpoždění bylo jen pět minut a jednalo se o zácpu, protože většina studentů řídí do školy vlastní auta. Jednou se stalo hned v mý první hodině, což je Theater, že jedna holka přišla do třídy hned jakmile dozvonil zvonek a učitelka už jí posílala do kanceláře s tim, že je pozdě. V kanceláři jí dali lístek Unexcused, tedy neomluveno. Jen jsem ještě nevykoumala co se stane, když dostanu neomluvenou hodinu...
Abych se tedy ještě vrátila k tomu autobusu. Naše škola jich má kolem třiceti, kteří objíždí neighborhoods vždycky v nějakém konkrétním okolí a jsou označeny číslama. To jsem si samozřejmě první den zapomněla zapamatovat, takže jsem po škole nevěděla, jakym se mám vrátit domů. Ještě ani moje Angličtina nebyla dobrá a z celýho prvního dne jsem byla tak zmatená, že už mi to dokonce bylo jedno. Jen jsem tak odevzdaně šla za tou nejbližší ženskou a řekla jsem jí, že vůbec nevim, jak se dostat domů. Vyřešilo se to samozřejmě, potom co vysílačkou obvolala všechny řidiče autobusu:-D
Když nás tedy ráno vyzvednou, většinou kolem 7.07 dorazí před školu, kde všechny autobusy jen se zavřenýma dveřma stojí a čekají. Za celou dobu jsem nepřišla na to, na co se vlastně čeká, ale s úderem 7.10 se otevřou dveře všech autobusů a všichni lidi se vyvalí ven. A to je právě to co mi přišlo naprosto šílený, tolik lidí se vyvalí z autobusu, žene se do školy a po skončení školy se zase hrnou ven, zpátky do autobusů. Jiná možnost neni. Tak jako ráno je jediná možnost dostat se do školy, tak je potom zase jediná možnost dostat se ze školy. Aspoň pro ty, kteří nemají řidičák, což já bych sice podle věku mít mohla, ale moje agentura mi to bohužel nedovoluje a to z toho důvodu, že nejsem pojištěná na jízdu motorovým vozidlem.
Škola nám tady začíná v 7.22, což je čas, který jsem nikdy nepochopila:-D a končí v 14.10. Každý den je ten samý rozvrh, o tom se zase rozepíšu jindy. Potom co jsem změnila rodinu už autobusem nejezdim. Každý den, nás s mojí host-sister veze moje host-mom:-)
Část první - SCHOOL BUS
První rozdíl začíná už ráno, kdy jediná šance se dostat do školy je autem, nebo školním autobusem. První tři a půl měsíce jsem zažívala tu druhou variantu, tedy žlutý autobus s velkým nápisem School bus, jaký jsem znala jen z filmů. Nikdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to jako svážení vězňů na veřejně prospěšné práce. No opravdu, v 6.43 měl autobus přijet na zastávku, která byla těsně u mého domu. Vždycky, ale jezdil v 6.38 a když vám ujede školní autobus, neni už žádná šance se do školy dostat. Jenom najít někoho, kdo vás tam odveze, protože něco víc jak jeden autobus prostě nejezdí.
Dvakrát se mi to bohužel stalo. Musela jsem se vrátit domů a vzbudit svojí host-mom, která v tu dobu ještě spala. Nadšená z toho, že se teď musí do deseti minut oblíknout, vyčistit si zuby a ještě si připravit věci do práce, teda opravdu nebyla. A to jsem jednou byla u toho, když jeden kluk přijel až na třetí hodinu s tim, že mu autobus taky ujel, ale protože jeho rodiče jezdí do práce naopak dřív, museli se vracet domů z Columbusu, znova si vytrpět tu velkou ranní zácpu, aby ho mohli hodit do školy a pak se zase probíjet zpátky do města.
Možná to zní jako skvělá věc, jak se ulejt ze školy, ale tady to bohužel vůbec nefunguje, tak jak u nás. Omluvenky tu neexistujou. Nikam se nepíšou a to proto, že jakkýkoliv omluvení ze školy musí vždycky omlouvat rodiče telefonicky a to ještě ráno, předtim než škola začne. A to nejen, když je to dlouhodobá absence, ale i když se jedná o několikaminutový zpoždění. Jde totiž o to, že docházka se tady kontroluje hlavně první hodinu tak, že se zkontroluje kdo chybí, vyplní se speciální papír a ten někdo odnese (nebo moje učitelka na divadlo to posílá e-mailem) do Attendance office, což je kancelář zřízená jenom pro kontrolování docházky. Když na tom papíře jste jako, že chybíte a vaši rodiče to ráno nevolali do školy, máte automaticky neomluvenou hodinu, i kdyby vás někdo tisíckrát omlouval potom. A to i v případě, že zpoždění bylo jen pět minut a jednalo se o zácpu, protože většina studentů řídí do školy vlastní auta. Jednou se stalo hned v mý první hodině, což je Theater, že jedna holka přišla do třídy hned jakmile dozvonil zvonek a učitelka už jí posílala do kanceláře s tim, že je pozdě. V kanceláři jí dali lístek Unexcused, tedy neomluveno. Jen jsem ještě nevykoumala co se stane, když dostanu neomluvenou hodinu...
Abych se tedy ještě vrátila k tomu autobusu. Naše škola jich má kolem třiceti, kteří objíždí neighborhoods vždycky v nějakém konkrétním okolí a jsou označeny číslama. To jsem si samozřejmě první den zapomněla zapamatovat, takže jsem po škole nevěděla, jakym se mám vrátit domů. Ještě ani moje Angličtina nebyla dobrá a z celýho prvního dne jsem byla tak zmatená, že už mi to dokonce bylo jedno. Jen jsem tak odevzdaně šla za tou nejbližší ženskou a řekla jsem jí, že vůbec nevim, jak se dostat domů. Vyřešilo se to samozřejmě, potom co vysílačkou obvolala všechny řidiče autobusu:-D
Když nás tedy ráno vyzvednou, většinou kolem 7.07 dorazí před školu, kde všechny autobusy jen se zavřenýma dveřma stojí a čekají. Za celou dobu jsem nepřišla na to, na co se vlastně čeká, ale s úderem 7.10 se otevřou dveře všech autobusů a všichni lidi se vyvalí ven. A to je právě to co mi přišlo naprosto šílený, tolik lidí se vyvalí z autobusu, žene se do školy a po skončení školy se zase hrnou ven, zpátky do autobusů. Jiná možnost neni. Tak jako ráno je jediná možnost dostat se do školy, tak je potom zase jediná možnost dostat se ze školy. Aspoň pro ty, kteří nemají řidičák, což já bych sice podle věku mít mohla, ale moje agentura mi to bohužel nedovoluje a to z toho důvodu, že nejsem pojištěná na jízdu motorovým vozidlem.
Škola nám tady začíná v 7.22, což je čas, který jsem nikdy nepochopila:-D a končí v 14.10. Každý den je ten samý rozvrh, o tom se zase rozepíšu jindy. Potom co jsem změnila rodinu už autobusem nejezdim. Každý den, nás s mojí host-sister veze moje host-mom:-)
pondělí 15. prosince 2008
Snad už uzdravení:-)
Tak celý víkend, včetně pátku, kdy jsem ani nebyla ve škole, jsem marodila. Při věčnym ležení v posteli mi nezbylo nic jinýho než přemýšlet nad tim, že se mi vlastně začíná stýskat po domově, což nebylo dobrý. Hlavně se samozřejmě nikdo nezajímal o to, že jsem nemocná, z čehož mi bylo smutno ještě víc. Přitom chřipka neni nic významnýho, já vim, ale prostě mi chyběla maminkovská péče:-D Jo vim, je mi 17, ale tady bych si kolikrát přála být ještě jako malý dítě, pěkně doma a těšit se na Vánoce:-D
Právě Vánoce je to, co na mě už začíná doléhat a bohužel docela v negativnim smyslu. Ač jsem si kolikrát řikala, že když tyhle Vánoce budu ignorovat a timpádem nemyslet na to, že na ně vlastně nejsem doma, nějak to nevychází. Podvědomě a už i vědomě je začínám vnímat. Kolikrát musim zatnout zuby a připomenout si, že ještě deset dní a jsem v polovině. To znamená, že cesta zpátky je už stejně dlouhá jako cesta dopředu, jak se psalo v Macbethovi, a tak už opravdu nezbývá nic jiného než keep going.
No dneska jsem se už konečně začala cítit líp. Vlastně zrovna teď už mi neni vůbec nic. I ta hrozná bolest hlavy, konečně přešla. Teda po několika práškách, uznávám. Ale snad už je to dobrý. Dneska to ve škole strašně uteklo. Vlastně jsme nikde ani nic moc nedělali. Hlavně jsem si uvědomila, že se ani netěšim na Vánoční prázdniny. 14 dní doma mezi vánoční atmosférou. Ale zase až bude po nich, tak už bude rok 2009, budu za půlkou a to nejhorší (což jsou první 3 měsíce a Vánoce) už budu mít za sebou:-)
No a celý odpoledne a večer jsem strávila dělánim tohohle blogu, tak doufám, že se bude líbit. Hlavně jsem si uvědomila, že tenhle blog budou číst jak moji kamarádi, tak moje rodina, což jsou dvě rozdílný cílový skupiny, kterým většinou něříkám jedny a ty samý informace:-D, tak uvidíme...blog se dá zrušit vždycky:-)
Právě Vánoce je to, co na mě už začíná doléhat a bohužel docela v negativnim smyslu. Ač jsem si kolikrát řikala, že když tyhle Vánoce budu ignorovat a timpádem nemyslet na to, že na ně vlastně nejsem doma, nějak to nevychází. Podvědomě a už i vědomě je začínám vnímat. Kolikrát musim zatnout zuby a připomenout si, že ještě deset dní a jsem v polovině. To znamená, že cesta zpátky je už stejně dlouhá jako cesta dopředu, jak se psalo v Macbethovi, a tak už opravdu nezbývá nic jiného než keep going.
No dneska jsem se už konečně začala cítit líp. Vlastně zrovna teď už mi neni vůbec nic. I ta hrozná bolest hlavy, konečně přešla. Teda po několika práškách, uznávám. Ale snad už je to dobrý. Dneska to ve škole strašně uteklo. Vlastně jsme nikde ani nic moc nedělali. Hlavně jsem si uvědomila, že se ani netěšim na Vánoční prázdniny. 14 dní doma mezi vánoční atmosférou. Ale zase až bude po nich, tak už bude rok 2009, budu za půlkou a to nejhorší (což jsou první 3 měsíce a Vánoce) už budu mít za sebou:-)
No a celý odpoledne a večer jsem strávila dělánim tohohle blogu, tak doufám, že se bude líbit. Hlavně jsem si uvědomila, že tenhle blog budou číst jak moji kamarádi, tak moje rodina, což jsou dvě rozdílný cílový skupiny, kterým většinou něříkám jedny a ty samý informace:-D, tak uvidíme...blog se dá zrušit vždycky:-)
Začínáme...
Tak mi to trvalo trošku déle než mělo, ale lepší někdy než nikdy, nebo ne?:-) Nějak jsem dostala pocit, že chci, aby mí přátelé, ale i lidi, co se k tomuto blogu dostanou jen tak náhodou, věděli jak zvládám odbourání od věcí, na které jsem byla zvyklá, stereotypů
a zvyků, (na které, jak určitě ti co mě znají potvrdí, jsem se někdy vázala až moc).
Začínám tedy psát, když už se úspěšně řítim do poloviny svýho pobytu tady v Ohiu, USA,
ale věřim, že ještě zažiju pár věcí co budou stát za zmínku:-) Rychle tedy zrekapituluji,
jak to začalo a hlavně to nejdůležitější co se za těch pět a půl měsíců odehrálo. Ráda odpovim, když kdokoliv bude mít nějaký dotazy:-)
Všechno začalo už loni v říjnu, kdy jsem se pustila do složitýho vyřízování, jak se dostat sem
za oceán, 6000 kilometrů daleko. Ale to nejdůležitější, když jsem pochopila, že už to opravdu nemůžu vzít zpátky přišlo 10. července 2008, když jsem odletěla směrem Ohio. Vybrala si mě 60i letá paní Kristine Lower se kterou jsem myslela strávim jen první měsíc na jazykovém LCE campu. Všechno nakonec dopadlo tak, že si mě chtěla nechat po dobu celého roku a já
po stěhování taky netoužila, tak jsem na to kývla a nastoupila do školy Pickerington North.
Začátky ve škole samozřejmě nic moc, ale začala jsem běhat Cross Country (běh na dlouhou trať) za školní tým, kde jsem si našla, v tu dobu ještě ne kamarády, ale aspoň lidi, s kterými jsem mohla mluvit:-) navíc jsem se do tohohle sportu zamilovala a celý pobyt tady se hned stal veselejší. Jakmile skončila sezóna, uvědomila jsem si, že s Kristine se tady moc neděje. Pořád
jen doma. Jen s ní. Nemohla jsem ani mluvit s nikym jinym. A taky její velká láska k Bohu,
která už mi opravdu nebyla příjemná. To všechno a ještě i jiný věci mě přiměly k tomu změnit rodinu. Což bylo jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem tady mohla udělat:-) Kamarádka, Taylor, mi řekla, že bych mohla jít bydlet k nim a tak jsem se dostala k jedný z nejlepších rodin, co jsem si asi mohla přát a konečně jsem začala pobyt v USA brát i z pozitivní stránky:-)
To je asi to nejstručnější co jsem mohla napsat, abych vás všechny co se k tomu tady dostanete, nenudila až moc o tom, co už je pro mě minulost:-)
Začínám tedy psát, když už se úspěšně řítim do poloviny svýho pobytu tady v Ohiu, USA,
ale věřim, že ještě zažiju pár věcí co budou stát za zmínku:-) Rychle tedy zrekapituluji,
jak to začalo a hlavně to nejdůležitější co se za těch pět a půl měsíců odehrálo. Ráda odpovim, když kdokoliv bude mít nějaký dotazy:-)
Všechno začalo už loni v říjnu, kdy jsem se pustila do složitýho vyřízování, jak se dostat sem
za oceán, 6000 kilometrů daleko. Ale to nejdůležitější, když jsem pochopila, že už to opravdu nemůžu vzít zpátky přišlo 10. července 2008, když jsem odletěla směrem Ohio. Vybrala si mě 60i letá paní Kristine Lower se kterou jsem myslela strávim jen první měsíc na jazykovém LCE campu. Všechno nakonec dopadlo tak, že si mě chtěla nechat po dobu celého roku a já
po stěhování taky netoužila, tak jsem na to kývla a nastoupila do školy Pickerington North.
Začátky ve škole samozřejmě nic moc, ale začala jsem běhat Cross Country (běh na dlouhou trať) za školní tým, kde jsem si našla, v tu dobu ještě ne kamarády, ale aspoň lidi, s kterými jsem mohla mluvit:-) navíc jsem se do tohohle sportu zamilovala a celý pobyt tady se hned stal veselejší. Jakmile skončila sezóna, uvědomila jsem si, že s Kristine se tady moc neděje. Pořád
jen doma. Jen s ní. Nemohla jsem ani mluvit s nikym jinym. A taky její velká láska k Bohu,
která už mi opravdu nebyla příjemná. To všechno a ještě i jiný věci mě přiměly k tomu změnit rodinu. Což bylo jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem tady mohla udělat:-) Kamarádka, Taylor, mi řekla, že bych mohla jít bydlet k nim a tak jsem se dostala k jedný z nejlepších rodin, co jsem si asi mohla přát a konečně jsem začala pobyt v USA brát i z pozitivní stránky:-)
To je asi to nejstručnější co jsem mohla napsat, abych vás všechny co se k tomu tady dostanete, nenudila až moc o tom, co už je pro mě minulost:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
