a zvyků, (na které, jak určitě ti co mě znají potvrdí, jsem se někdy vázala až moc).
Začínám tedy psát, když už se úspěšně řítim do poloviny svýho pobytu tady v Ohiu, USA,
ale věřim, že ještě zažiju pár věcí co budou stát za zmínku:-) Rychle tedy zrekapituluji,
jak to začalo a hlavně to nejdůležitější co se za těch pět a půl měsíců odehrálo. Ráda odpovim, když kdokoliv bude mít nějaký dotazy:-)
Všechno začalo už loni v říjnu, kdy jsem se pustila do složitýho vyřízování, jak se dostat sem
za oceán, 6000 kilometrů daleko. Ale to nejdůležitější, když jsem pochopila, že už to opravdu nemůžu vzít zpátky přišlo 10. července 2008, když jsem odletěla směrem Ohio. Vybrala si mě 60i letá paní Kristine Lower se kterou jsem myslela strávim jen první měsíc na jazykovém LCE campu. Všechno nakonec dopadlo tak, že si mě chtěla nechat po dobu celého roku a já
po stěhování taky netoužila, tak jsem na to kývla a nastoupila do školy Pickerington North.
Začátky ve škole samozřejmě nic moc, ale začala jsem běhat Cross Country (běh na dlouhou trať) za školní tým, kde jsem si našla, v tu dobu ještě ne kamarády, ale aspoň lidi, s kterými jsem mohla mluvit:-) navíc jsem se do tohohle sportu zamilovala a celý pobyt tady se hned stal veselejší. Jakmile skončila sezóna, uvědomila jsem si, že s Kristine se tady moc neděje. Pořád
jen doma. Jen s ní. Nemohla jsem ani mluvit s nikym jinym. A taky její velká láska k Bohu,
která už mi opravdu nebyla příjemná. To všechno a ještě i jiný věci mě přiměly k tomu změnit rodinu. Což bylo jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem tady mohla udělat:-) Kamarádka, Taylor, mi řekla, že bych mohla jít bydlet k nim a tak jsem se dostala k jedný z nejlepších rodin, co jsem si asi mohla přát a konečně jsem začala pobyt v USA brát i z pozitivní stránky:-)
To je asi to nejstručnější co jsem mohla napsat, abych vás všechny co se k tomu tady dostanete, nenudila až moc o tom, co už je pro mě minulost:-)
Začínám tedy psát, když už se úspěšně řítim do poloviny svýho pobytu tady v Ohiu, USA,
ale věřim, že ještě zažiju pár věcí co budou stát za zmínku:-) Rychle tedy zrekapituluji,
jak to začalo a hlavně to nejdůležitější co se za těch pět a půl měsíců odehrálo. Ráda odpovim, když kdokoliv bude mít nějaký dotazy:-)
Všechno začalo už loni v říjnu, kdy jsem se pustila do složitýho vyřízování, jak se dostat sem
za oceán, 6000 kilometrů daleko. Ale to nejdůležitější, když jsem pochopila, že už to opravdu nemůžu vzít zpátky přišlo 10. července 2008, když jsem odletěla směrem Ohio. Vybrala si mě 60i letá paní Kristine Lower se kterou jsem myslela strávim jen první měsíc na jazykovém LCE campu. Všechno nakonec dopadlo tak, že si mě chtěla nechat po dobu celého roku a já
po stěhování taky netoužila, tak jsem na to kývla a nastoupila do školy Pickerington North.
Začátky ve škole samozřejmě nic moc, ale začala jsem běhat Cross Country (běh na dlouhou trať) za školní tým, kde jsem si našla, v tu dobu ještě ne kamarády, ale aspoň lidi, s kterými jsem mohla mluvit:-) navíc jsem se do tohohle sportu zamilovala a celý pobyt tady se hned stal veselejší. Jakmile skončila sezóna, uvědomila jsem si, že s Kristine se tady moc neděje. Pořád
jen doma. Jen s ní. Nemohla jsem ani mluvit s nikym jinym. A taky její velká láska k Bohu,
která už mi opravdu nebyla příjemná. To všechno a ještě i jiný věci mě přiměly k tomu změnit rodinu. Což bylo jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem tady mohla udělat:-) Kamarádka, Taylor, mi řekla, že bych mohla jít bydlet k nim a tak jsem se dostala k jedný z nejlepších rodin, co jsem si asi mohla přát a konečně jsem začala pobyt v USA brát i z pozitivní stránky:-)
To je asi to nejstručnější co jsem mohla napsat, abych vás všechny co se k tomu tady dostanete, nenudila až moc o tom, co už je pro mě minulost:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat